Jak jsem psala dnešní recenzi...

Když bych se měla označit nějakým výstižným výrazem, bylo by ono slovo „knihomol“. Čtu denně, s chutí, místo televize, v každé volné chvilce… Nasávám do sebe příběhy různorodých žánrů (i odlišné kvality). Kromě dnes tolik populárního žánru fantasy přečtu cokoli. A poslední rok se snažím na některé z nich psát i svoje čtenářské recenze, k čemuž mě přivedla jedna velká náhoda. 

Při čtení si postupně do paměti ukládám dojmy, myšlenky, o kterým se chci v budoucím článku zmínit. Po otočení poslední stránky nechám pocity uležet a pak sednu k počítači. Na psaní potřebuji klid a ticho, což je s čtyřletým synkem občas problém :) Ale kousek si ho vždycky „urvu“ (samozřejmě času) a hodinku, dvě přestanu vnímat svět, píši a dolaďuji chybky, které občas jako by nebraly konce. Znáte to, přečtete po sobě něco pětkrát a stejně pošesté objevíte nějakou nesrovnalost. Nebo to pak objeví jiní…

Ale proč se o tom vůbec zmiňuji... Dnes jsem psala článek „S borcem po boku“. Dopoledne, když byl syn ve školce. Ideální doba tak zpracovat výtisk, který jsem dostala od nakladatelství k recenzi, a kniha mi doma ležela už příliš dlouho.

Uvařila jsem synovi čaj a chtěla ho přelít do konvice, ale stačil mi zchladnout, než jsem vyluxovala, vyndala prádlo z pračky… (Samé nudné rutinní činnosti :) ) Proto čaj skončil na sporáku k lehkému přihřátí. Mezitím jsem šla psát perex k recenzi…. 

No, a dopadlo to tak, že hodinka utekla, článek byl hotový a já začala čichat podivnou spáleninu.. Napadlo mě, zda mi nehoří střecha nad hlavou (už bych se nedivila ničemu, nedávno nám u domu hořelo auto). Dumala jsem,  vykoukla z okna, požár nikde, tak to vypadalo dobře.

Doladila jsem na článku detaily, a zase ten pach.. Nenapadalo mě odkud to může jít…. Zpátky k recenzi, přečíst potřetí, počtvrté a hotovo. A najednou bingo – čaj. Následoval úprk do kuchyně a ten dým a pach. Brrr. V hrnci zbyla pouze zkaramelizovaná, černá hrouda - pozůstatek z cukru. Plotýnka se naštěstí během „vaření“ sama vypla, takže jsme nezačali hořet. Hrouda šla do popelnice a černý rendlík do vody odmočit. V průběhu dne jsem párkrát zkoušela drátěnkou odstranit ten uhlově černý povlak, ale úspěch zatím neslavím.

Větrám, ale je to cítit pořád. Do kuchyně teď chodím asi se stejnou chutí jako před lety, když jsem byla na začátku těhotenství. Dámy určitě chápou, ty pachy jsou příšerné…

Pár dní raději nic psát nebudu, ostatně nebudu mít ani čas, pokusím se zachránit rendlík. Ale moc šancí tomu nedávám. Ale co, popelnice bude zítra prázdná, středa u nás patří šikovným pánům popelářům.

Když tady teď napíši, že jinak umím uvařit guláš, svíčkovou, kynuté knedlíky ….  tak mi asi málokdo uvěří. Ale nedivím se, sama bych pochybovala :) Ale všechno, pokud to jde, se má brát s humorem. Proto toto přiznání o pozadí jednoho článku. Občas i psaní recenze je jedno malé (nevonící) drama :)