(Ne)pravdivé memoáry "bláznivé" blogerky

Kdo v dnešní době nepíše blog, nebo nemá přinejmenším alespoň účet na některé ze sociálních sítí, jako by nebyl. Jako by nežil. Mluvit z očí do očí nám jde stále hůř, psát nekonečné články o čemkoli stále líp. Pokud někdo nezvládá reálnou komunikaci a zatím nic nepíše, měl by se urychleně blogerem stát. Existuje velká šance, že bude jedním z nejlepších…

Známá a velmi oblíbená americká blogerka Jenny Lawsonje toho přesným důkazem.  Jak přiznává, hovořit s někým je pro ni noční můrou a zárukou pořádného trapasu. Psaní je naopak uvolněnější a snadnější. V Americe s velkým úspěchem baví své čtenáře historkami o sobě, rodině a všem, co ji napadne. Na kontě už má i svoji literární prvotinu – memoáry s názvem Fakt se to stalo?. Agentura Kristián je vydala v českém překladu na konci loňského roku.

Jenny Lawson v knize popisuje klíčové události ze svého života i blogování. Historky z dětství, jimiž kniha začíná, jsou plné nejen trapasů, ale i krve a mrtvých zvířat. Jenny jako dcera vášnivého vycpavače zvířat prožila netradiční dětství s mnoha bizarnostmi, nad nimiž se čtenář nejspíš bude smát, kroutit hlavou i bojovat s pocitem na zvracení, a to všechno klidně současně.

Blogerka vypráví nejrůznější příhody -  o krocaním doprovodu do školy, prvním nečekaném pokusu o umělou inseminaci krávy, nebo o tom, že mrtvá zvířata se nemusejí jen vycpávat, ale dají se používat i jako maňásci, a mnoho dalších, stejně neuvěřitelných zážitků.

Ušetřen poodhalení nezůstává ani její pozdější rodinný život s manželem Victorem. Pokud si myslíte, že se s partnerem občas hádáte kvůli nesmyslům, tak Jenny vám zaručeně ukáže, že jste „amatéři“. Protože „profíci“ vedou dohady o zombíkách, předávkování se projímadly, pečení manuálů v troubě nebo o vhodných, či spíše nevhodných tématech společenské konverzace (mezi něž patří téma o vibrátorech, polykání jehel, nebo rodinném předkovi coby vrahovi manželky)

Byla to scéna plná zmatku, ale důvěrně známá. Kachny dělaly kač kač, hledaly, kde nechal tesař díru, ale zmatkovaly a nejdřív se hejno shromáždilo pod houpacím křeslem a potom se pokoušely natěsnat pod staré piano, které tu stálo čistě pro okrasu, protože už dávno nehrálo. Děti je zahnaly do kouta, popadly do náruče, ale kachny začaly ze strachu kadit, děti pištěly, pouštěly je na zem a honička začala nanovo. „Henry! Ty blázne jeden starej!“ ječela naše máma, ale táta se chechtal mumraji, který způsobil, a oči mu jiskřily smíchem jako zamlada.

Její vyprávění je bizarní, humorné, střelené, občas nechutné, zkrátka takové, jako by vás nejprve pohladila jemně po tváři a hned poté vám na stejně místo přimáčkla flákotu syrového masa. Za tím vším je ale Jenny občas i nevtíravě, skrytě dojemná. Když ukazuje sebe a své duševní problémy, chudé poměry, z nichž pochází, nebo vypráví o svých nemocech i dlouho neúspěšné snaze o dítě.

Jenny je svá, osobitá, otevřená a nestydí se odhalit vlastní nedostatky a šílenosti. Její styl humoru rozhodně nezaujme všechny, na to je až moc zvláštní a pokroucený, navíc mnoho situací nemají čeští čtenáři možnost pochopit tak dobře, jako ti američtí, ale rozhodně jí nejde upřít, že všechno bere s (hysterickým) nadhledem.  V obdobném duchu jako český zpěvák Xindl X, když zpívá v písničce V blbým věku: „A jsem radši vám všem pro smích, než abych byl sobě k breku.“

Před pár lety mi otekl prst na ruce, tak že vypadal jako tlustá vagína. Blbost, prostě mi jen příšerně natekl prst. Připadala jsem si, jako bych si navlíkla rukavici s gumovým obřím prstem. Usoudila jsem, že jsem přes noc dostala do prstu rakovinu. Victor jen obrátil oči v sloup a mumlal si pro sebe něco v tom smyslu, že jsem chronický hypochondr. Tím mě naštval. Dotkla jsem se ho tím nafouknutým prstem na tváři a tajuplně zašeptala: „Zhubni.“ Moje hláška ze Stephena Kinga ho vyvedla z míry natolik, že mě okamžitě poslal k doktorovi. Samotnou. Zřejmě si myslel, že jsem bůhvíjak odolná, že dokážu čelit diagnóze rakoviny bez patřičné podpory. Nebo je Victor emocionálně tak nevyvinutý, že mu nedochází, co by s ním bylo, kdybych mu umřela na rakovinu

Vyjádřeno v duchu autorčina stylu: Tyto memoáry sednou těm, kdo nejsou úplné „fajnovky“, žaludek jim něco vydrží, snesou občas nějaké to sprosté slovo a jsou, nebo mají pochopení pro „blázny“. Jestli se to všechno fakt stalo, těžko soudit, ale nejspíš je to jedno. Hlavně, že se člověk občas trochu zasměje.

Autor: Jenny Lawson

Název: (Fuck) Fakt se to stalo? aneb Víceméně pravdivé a rozhodně originální memoáry

Vydavatel: Kristián

Vydáno: 10/2014